Kéž by tu hořkou chuť doprovázenou nasládlými ovocnými tóny mohl ochutnat každý. Nejspíše by první půlka lidí nechtěla, na tom není nic špatně, proč by taky bylo? Druhá by si neodpustila rady jak ho správně připravit, jsme přece odborníci na vše a vždycky. A co se týče čajů tak obzvlášť. Tisíce čajovníků říká svůj jediný správný přístup. Je to nebetyčně nasírací, když slyšíte někoho, jak radí s přípravou až s chemickou přesností lidem, kteří zavítali na čaj poprvé. Lépe odradit lidi od pití tohoto nápoje již nelze. Prosím! Pokud si někdo z vás chce připravit čaj, udělejte to tak, aby vám chutnal.
Sedím v práci. Je horko. Tak nějak všichni děláme tak trochu hovno – ne kardinální, ale tak trochu jo. Dobře neříkám, že vy ostatní máte to štěstí dát si odpolední čaj a pustit si hudbu. Chtěl bych, abyste mohli. Za mne by se nic na světě neposralo. O jedno auto méně. O jeden hektolitr coli též. Nikdo by se nezbláznil a kdo jo by měl prostě smůlu.
Asi před týdnem jsem se vrátil z dovolené. Kamarádka je kapitánka na plachetnici a já jsem měl možnost ještě s dalšími 6 kamarády plout víc jak na týden v Řecku. Plachtit přes ostrovy, vidět hvězdy tak jasně jako už dlouho ne, východ Slunce nad mořem, koupat se uprostřed zátoky, potápět se k vraku k lodi. Prostě báječná dovolená, o kterou jsem se s přáteli dělil, tak moc, až to možná občas někoho naštvalo.
Není se čemu divit. V letošní zimě lyžovačka v Alpách, na jaře měsíc Indie, v létě Řecko a druhá polovina školních prázdnin dva týdny božského tábora v nádherné české přírodě. Vytahuju se už hodně? Když tak napište do komentáře něco hořkého anebo nějakou psychologickou sondu do mé osobnosti. Nebo cokoli nebudu útočit a na vaše otázky vám popravdě odpovím… Ale teď už:
Vzal jsem kluky na cestu po Indii. Všichni jsme dali výpověď v práci. A všichni tak nějak ve stejný čas. Já končím tento měsíc, kamarád taky a ten třetí v srpnu. Je hrozně těžký vycestovat a dotknout se světa. Toho co nabízí, i když je to náročné. Romanticky to zní tady na papíře. Jenže dotknout se ho, prostě něco stojí. A nemyslím ty blbý prachy ( i když za kurz potápění dám i s vybavením a cestou do Chorvatska dobrou dvacku, což se mnou docela mávne). Stojí to opustit svoji komfortní zónu. Prasknout bublinu. Vidět věci, které vidět nechceme. Smířit se s tím, že ovlivníme jen maličko z dění kolem nás a možná ani to ne. Přesto plnými doušky ochutnat, co nám nabízí, mi přijde jako to nejlepší, co můžeme udělat. Co sežereš a vypiješ ti nikdo nesebere, říká kamarád… co zažiješ taky ne, říkám já.
Dvacet šest hodin ve vlaku jsem se posíral, zvracel a s křečemi v břiše se převaloval na studené pryčně velké padesát cm krát metr osmdesát. Osm kilo dolů. Na lodi chytil úžeh a spálil záda, na táboře běžně končím v nemocnici s nějakým zraněním z nedostatku vyspání a pro mne velké fyzické námahy. A motorka je kapitola sama o sobě – prodávám ji a kupuji novou, kawasaki en 500 rok výroby 2003 – má někdo zájem?
Ale to všechno je zanedbatelné. Jednou jsem se dotkl Světa a už nechci zpět. Musím všechno zkusit, všechno ochutnat, všechno vidět, všechno zažít.
Mám kamaráda. Chtěl jet se mnou na jednu akci – jestli skutečně nebo jen domněle, netroufám si říci. Neměl peníze, ale jelikož jsem ji pomáhal organizovat, tak mi mohl pomáhat a hrál by nepřátele. Neměl se tam jak dostat, jeli bychom na motorce. Neměl co na sebe. Měl jsem všechno dvakrát až třikrát. Neměl co si vzít za zbraň – obdoba toho co na sebe. Neměl boty. Prostě boty. Opravdu je tak nutné, aby všechny fiktivní problémy někdo za vás řešil?
Dotkněte se Světa, ač už to pro vás znamená cokoli.