U nás to z ní (a to u nás znamená v Evropě) ještě docela úsměvně. Co by ne. Máme tady startapů jak nasráno, holek poblázněných z Prahy a stáží v Berlíně. Většinou umíme hovno a chceme teplé místo v kanceláři, aniž bychom dokázali říci, co by to za místo mělo být. Představujeme si sami sebe před počítačem a klikáme na nějaké tabulky a důležitě voláme obchodnímu zástupci <což je jiný člověk klasického neidentifikovatelného vzhledu, který rád běhá, místo psa má doma chameleona, jehož manželka pracuje v modelingové agentuře na pozici social manager, což sice v praxi znamená, že sedí v recepci a odbavuje lidi, ale brzy (už dva roky) bude otevírat vlastní agenturu nebo nehtové studio.>, který dělá to samé co on, takže si budou rozumět a svedou tedy ten tvrdý boj o ceny … ať už to budou ceny vodčehokoli.
Šetřením a prací ještě nikdo nevydělal. Řekněte tuhle větu Amiším a vysmějí se Vám. Řekněte ji v Čechách a každý nad tím bude kývat hlavou. Ráno však stane do práce a odhákuje si svých osm hodin v kolbence, večer pustí zprávy na Nově a hůůů reportáž o tom, že ten kdo doma kouří, tak způsobuje vážné problémy svým dětem. A nakonec sobota s přáteli v hospodě, nevyhnutelně následuje debata, jak je jejich zaměstnavatel okrádá.
Okrádá… Okrádá … Okrádá … každý každého okrádá. Zaměstnavatel zaměstnance, zaměstnanci zaměstnavatele a všichni stát. Jen 7 % lidí do 30 let chce podnikat, ostatní chtějí teplé místo v kanceláři. Stylizovaní do saka s košilí a klátící sekretářku po vydařeném teambuildingu. Je mi smutně víc, než by se mohlo zdát. Myšlenka Vlka z wall street hýbe ČR víc než by mi bylo milé a místo, aby nám bylo blbě z lidí, kteří dělají hovno, tak bychom s nimi měnili téměř za každou cenu.
NE! Na každém z nás je za úkol tuhle sračku změnit. Na jednu stranu čtyři roky šetření a možnost založit vlastní firmu a jednou mít dostatek peněz i lidí k dalšímu podnikání. Když zkrachuju, nemůžu se posrat! Prostě nemůžu. A na druhou stranu jak vtipná a malicherná je tahle starost oproti dítěti bez ruky a nohy zametajícího koštětem ve vlaku. Jak malicherné a titěrné se zdají být starosti oproti osmiletému klukovi s cigaretou v puse, který v žumpě, jež kdysi byla řekou, loví zbytky jídel a ztracené mince.
Ne. Je mi to líto, ale přece jednou svým dětem nebudu vyprávět, že ta doba byla komplikovaná a rockefeller spolu s Ikeou a židoamerickými promajdanovci mě znemožnili cokoli zkusit.
Ale tak víte jak. Pro jistotu si to budu každý den opakovat před zrcadlem a třeba se z toho jednoho dne stane pravda.