Chtěl jsem si koupit lístek, ale chyběly mi tři koruny v drobných, tak jsem vytáhl tisícovku. To se řidiči nelíbilo. Na mé námitky, že před ním leží štos bankovek, nereagoval. Ale bylo ráno a já se nechtěl hádat – přeci jen bylo pondělí. Já mířil do práce, on tam už byl. Jediné, čeho jsem v tu chvíli litoval, bylo, že jsem nejel na mašině. Měl jsem to původně v plánu, ale nerad jezdím ráno na mašině, navíc do práce, směr Praha – Hradec. Požitek nula a taky se nechci zabít jen proto, že na ní usnu. To mě trochu děsí od doby, co se přesně takhle vysekal můj bratranec.
Nebojte, dojde i na tu byrokracii a příběh. Takže jsme se dostali k tomu, že i přes to, že má na rozměnění, a dokonce se nade mnou jedna slečna slitovala a chtěla mi ty tři koruny dát, rozhodl jsem se, že si půjdu na Florenci rozměnit. Zašel jsem si koupit kávu do takových těch uzavřených kelímků, které se používají právě při cestě, abyste s nimi neohodili půlku ulice, až poběžíte na tramvaj…
No, proběhla krátká „hádka“ mezi mnou a řidičem. Ve skutečnosti nevím, co mi říkal, páč mluvil neuvěřitelně potichu. Tak potichu jsem dospělého chlapa neslyšel mluvit ani nepamatuji. Vzpomínám si, jak jsem mu cpal ty drobné a on mi pořád něco říkal a já, že to je padesátikoruna a ne desetikoruna (občas se mi to totiž plete), než mi došlo, že mě nechce pustit dovnitř kvůli té kávě. Tak jsem se ho tedy zeptal, kam si jakože myslel, že si půjdu rozměnit (ano, mluvil jsem nahlas a sprostě, ale jelikož v komentářích čtu pouze to, že se fixujete na má sprostá slova v textu, rozhodl jsem se udělat experiment a zjistit, na co se budete fixovat teď). Nakonec z něho vypadlo, že mám tři minuty na to, abych dopil, že to jsou předpisy. Podíval jsem se po tom autobusu – stará porevoluční Karosa, ten nejběžnější typ. Upřímně… vylitá káva by alespoň rozpustila ty přichycené žvýkačky na sedadle. Rozdíl mezi dobou, kdy nás nevpustí automatický robot a ten řidič, je nulová. “Další! Sto korun českých! Ne kávu! Ne na sedadlo za řidiče!” – na tohle nepotřebuji člověka. Stačí mi robot. Předpisy a nařízení neumí rozeznávat mezi kávou v uzavřeném termoplastu a otevřeném hrnku – neumí-li to člověk se selským rozumem, tak s pánem bohem jdeme do pekla (POZOR! Pointa není v tom, že jsem si nemohl vzít kávu do autobusu!, ale v až nesmyslném dodržování nějakého vnitřního předpisu).
Potřeboval jsem do práce a měl jsem na vybranou prostě se na to vysrat (stejně si myslím, že kdybych měřil dva metry nebo měl kozy, tak se nic neděje) nebo odejít a už nikdy nejezdit s onou společností. Jsem zásadový blbec. Odešel jsem a využil jsem služby jiné společnosti, která jezdí z Černého mostu…
Přemýšlel jsem o naší byrokracii. Ztěžuje nám život. Neuvěřitelně. Schováváme za ní naši připosranost, vymlouváme se na ni a říkáme, že my za to nemůžeme, že když se ozveme, tak nás vyhodí a doba je… no doba je přece zlá! Každý pod sedmdesát let by za to měl dostat pěstí do obličeje od našich prapradědů, kteří utíkali přes Sibiř za první světové války a druhou od našich pradědů, kteří živořili za druhé.
V ten den nám do práce přijeli lidi ze silnic a dálnic a začali nám odmontovávat ceduli před naším parkovacím místem. Byla omezená na rok, hlídat jsme si to měli sami, takové je nařízení. Chlap byl jen obyčejný dělňas, který šrouboval značky. Nehádal jsem se. Byrokracie města je nad mé síly (natož státu). Žádná firma si nedovolí neupozornit své zákazníky, že jim končí lhůta, a hlavně pošle fakturu s částkou předem. “Nezaplatíme” není ve skutečnosti důvod. Byrokracie chce naše parkovací místa, mě je to jedno, řediteli je to jedno a jediní, kdo na to doplatí, jsou zaměstnanci, kteří dojíždí.
Další těžce překonatelný problém se naskytl, když jsme pořádali akci na sušičku na ovoce za 1 000,- před naší kamennou prodejnou. Víte, jak jsou ti šmejdi, ti, co prodávají věci za desítky tisíc korun, tak abych mohl vzít regulérní výrobek a vystavit ho na stole před výlohu, musím donést pět! dokumentů na magistrát města a čekat dva měsíce na rozhodnutí – protože se oficiálně jedná o předváděcí akci (rozdíl mezi pultem a stolem venku přitom není). Jenže byrokracie nedělá rozdíl mezi šmejdy a normální prezentací. Těším se na dobu, kdy tomu bude vládnout robot – pořadové číslo, fotodokumentace záboru, potvrzení výrobků a jejich cenové ohodnocení, dokument od magistrátu a dva měsíce – pro akci, která trvala půl dne ☺.
Hlásil jsem se do jedné soutěže pořádané bankou – nebojte, nevyhraji ☺. Jednalo se o jeden projekt, který vymyslela má manželka. Dal jsem si s tím práci, a když jsem to odeslal, tak se objevil jeden problém – neměl jsem zařízen podnikatelský účet a nedokázal bych ho zařídit do konce soutěže. Takže tam volám a říkám jim svůj problém a čekám, že mám prostě smůlu. Jenže ono ejhle! Zároveň se ukázalo, že nesmím mít živnost déle jak dva roky… a já ji měl tři. Sice dva roky ležela v šuplíku, ale pravidla hovořila jasně.
Nakonec se účastním aspoň části soutěže – paní za přepážkou, po telefonu a po e-mailu prostě našly cestu… Bohužel moje oblíbená byrokracie zaplakala.
A protože já nejsem přizdisráč, tak tady klidně vypíšu všechny výše popsané společnosti.
Autobus bez kávy – P-transport s r.o.
Autobus Čerňák – Student Agency
Sušička na ovoce – http://www.michaelplaza.cz/susicka-ovoce-eta-karina-0301-90000.html
Město – Magistrát města HK
Cedule – Ředitelství silnic a dálnic (asi HK)
Banka – Komerční Banka (a link na soutěž a můj projekt sem nedám, páč munici do komentářů vám cpát nebudu).