Děda totiž žije v Hořicích a nemá internet – a vlastně ani počítač. Sepsal takový malý příběh na starém psacím stroji, a poté mi ho odvyprávěl. Než se k němu však dostanu, musím vás, chtě nechtě, obeznámit s jistými skutečnostmi u nás v rodině.
Jo. Je to tak trochu palba do vlastních řad. Ale já jsem dědovi slíbil, že pomůžu. Ne, že by mě něco vůbec zavazovalo ten slib splnit, kromě toho, že je to slib, a ty by se tedy plnit měly. Ne. Děda nasliboval spoustu věcí, které byl ochoten nesplnit nebo nedokončit. A ne, že by se mi to nestávalo občas taky. Ovšem snažím se věci dokončovat.
Ne. Nejde o to, že bych to slíbil… natož, že bych to slíbil dědovi. Dědovi, který mi nikdy moc nerozuměl, a kterého celá rodina bere značně s rezervou. A teprve teď se dostávám k věci. Jde o to, že celý tento text je jen splnění slibu, který jsem dal. A vy! Vy to berte s rezervou.
Všechno to jsou nepodložené informace. Řeči, které se nesou mezi lidmi. Historik možná zapláče a lidé matematického zvdělání se musí obrátit v hrobě. Jenže pokud je tradice nesena ústně, nejsou k ní texty a ani jiné dokumenty, musím se uchýlit k obyčjnému vyjádření.
A to si pište, že jsem chtěl být více korektní. Zkoumal jsem celou věc ve starých dokumentech. Hledal náznaky ve starých výtiscích. Prolézal Google horem dolem, ale stejně nemám nic ověřeného. Ano. Chovám se ke skutečnosti jako k děvce. Omluvte proto mé chování raději už předem.
A teď již k samotné informaci.
Dědovi se doneslo, přes jeho kamaráda, který mu to řekl na smrtelé posteli, že Aeroflot v roce 1968 rozmlátila samotná komunistická strana. Tedy ne jen obyčejní lidé, ale lidé, kteří měli dostat od strany vyznamenání. Žádní fanoušci ani náhodní provokatéři. Ale prý se jednalo o předem naplánovaný čin, který se zrovna hodil.
Děda ve svém sepsaném vyprávění popisuje, jak při samotném obřadu vyznamenávání nikdo z přítomných nepil víc jak přípitek. Jak je hned po něm všechny převlékli do dělnického oblečení a vybavili je tyčemi, noži a jinými zbraněmi. Jak je na místo dovezli, vysadili, nechali je rozmlátit výlohu a opět odvezli, převlékli a dokončili slavnostní večer.
A to je všechno. To je všechno, co měl děda na srdci. Nehledá. Nebojí se, že informace šla minimálně přes tři lidi, že každý ji mohl upravit, že skutečnost je úplně jiná. Nebojí se toho, protože to z ní uvěřitelně. I mně to zní uvěřitelně. Toho se bojím já. Bojím se, že je to jen hloupý výkřik do tmy. A taky, že i kdyby to byla pravda, že je to úplně jedno.
Ovšem, čeho se bojí děda a nebojím se toho já, je to, že cituji jeho slova, totiž: „vládnoucí struktura je tu stejná jako před rokem 89 a mohli by tě i zabít.“ Nemohli. A pokud ano, bude to známka toho, že jsme dospěli tak daleko, že se budeme opět bát psát. Myslet. Panebože! Projel jsem Indii. 2x. Chci do Brazílie. Jezdím na motorce. Smrt mě čeká jinde, ale rukou starého páprdy, který se nažral za minulého režimu…? Mám rád ironie. I ty v životě, ale takovéhle zvěčnění… Takové zvěčnění bych si mohl pouze přát.
Ne! Nebudu psát anonymně. Pokusím se stát s hlavou vztyčenou. S otevřeným srdcem. A zavřenou pěstí.
Promiň, dědo. Choval jsi se k informaci jako k děvce. Nezáleží na tom, jestli je či není pravdivá. To vem čert. A ani nezáleží na ostatních případech, které jsi sepsal a neověřil. Svůj slib dodržím a zveřejním je. Nebojím se ani toho, že nebudou mít ohlas. Vím, že nebudou.
Promiň, ale jsem porevoluční dítě, které si myslí, že určuje svůj osud. A nedovolím nikomu, aby tuhle skutečnost změnil.
Tvůj vnuk