Neztrácejí ji ani ve chvíli, kdy jsou úplně na dně. Jsou z toho silné okamžiky. Pamatuji si, že jsem šel po Mumbai. Krámky zavíraly, a to i ty pouliční, které nabízely cukrovou třinu nebo uvařená vajíčka. Malý chlapec. Žebrák, jak jinak. Natáhl ruku s deseti rupiemi a dostal čtyři vajíčka místo třech. Tomu pánovi jsem já zase dal o pár rupií více a odnesl si méně vajíček. Seru na karmu. Nevěřím v něco jako je karma. Nevěřím v kola, která se otáčejí a pomalu ale jistě semelou každého. Avšak věřím v altruistický mem. Ano. Ano. Je to sci-fi povídka oceněná prestižním Hugem.
Však jsem už psal, že jsem nerd. Ale o tom není tento článek.
Je o tom, čemu všemu jsou lidé ochotni zasvětit svůj život a věřit tomu, že to tak má být. Po Indii si hodně všímám ostatních lidí. Co mají na sobě, jak telefonují, co řeší. Co jim přijde důležité a co naopak ne. A hlavně přemýšlím, čemu jako věří.
A tím nemyslím, že věří v bubáky nebo v dobré posezení s přáteli a tak. Ale za čím se ženou. Například můj velmi dobrý přítel. Kluk, na kterého se můžu kdykoli spolehnout. Spíše muž s hypotékou a ženou. Věří v kvalitní mrdanici. Svůj život zasvětil sexu. Pro něho je důležité zkusit všechno možný i nemožný. Od biče přes svazování, až po opravdu wierd věci. Čím lepší šukačka, tím víc naplněný život. Je to zvíře a je ochotný mrdat klidně i několik hodin, nebo hrát se svojí přítelkyní sexuální hry na dálku.
Já říkám, jakože dobrý, vole. Reprodukce je asi silná motivace pro to žít. Ne, že by to takhle řešil. Ale je mi jasný, proč ho ten pud žene do takové extrémně příjemné záležitosti. Pak tu jsem třeba já. Ne, že bych nevěřil v kvalitní sex, ale naplňuje mě spíše cestování a emoce. Ne, že bych každý den potřeboval dávku slz nebo smíchu, ale když se mě jedna slečna zeptala: „Čeho se jako vopravdu bojíš?“, tak jsem odpověděl: „Že budu muset být sám.“ Jako jo. Samoty se bojí hodně lidí, takže jen málokteří si žijí jen tak sami pro sebe. Tak zůstaňme u toho cestování. To zní více sexy. A navíc se budu velmi snažit, abych část života zasvětil právě tomuto koníčku.
Bývalý kolega z práce zase zasvětil život paření počítačových her. Je mu něco přes třicet a nic jiného nedělá. Žije u mámy, pracuje a paří hry. Je schopný hodiny a hodiny mluvit o nějaké šílené gamesce a o ničem jiném si s ním člověk dobře nepokecá. Ne, že by mi to nějak vadilo. Když jsem s ním měl směnu, dozvěděl jsem se spoustu informací o AAA titulech, vydavatelských společnostech, Steamu, PC, Xboxu a jiných blbostech. Člověk tím vyplnil část celkem nudného dne. Ze třech směn za sebou se ale stávalo malé peklo.
Dva roky zpět jsem na autobusáku viděl blondýnu. Mluvila do telefonu. Řešila nějakou kabelku. Je mi jedno, co to bylo za kabelku. Ale smyslem celého rozhovoru bylo takzvané shoppování. To je obyčejné nakupování, ale zní to více „new“ a více „in“. Vůbec shoppováním se baví hodně lidí. Kupovat přebytečné věci. Další kabelku. Další sluchátka k televizi, co kdyby ta stará šla náhodou do prdele. A další kvanta píčovin, které vůbec nepotřebujeme. Jsem fascinován některými kolegy, kteří mají úplně obyčejnou práci, načež své dvě měsíční výplaty vymění za televizi. Rozumíte tomu? Prostě dva měsíce dřete jako kůň, abyste si koupili něco se šílenou úhlopříčkou a koukali se na mrdky na Nově, abyste se ochudili o další čas? Dělá to tak hodně lidí. Jako by ten čas strávený tou prací byl jasně definovaný a už je jedno, co si za něj pořídíte. Jako by se ten čas v práci už nepočítal. Většina mých chytrých přátel se nekouká na to, kolik to stojí, ale jak dlouho na to musejí vydělávat. A buď jim to pak za to stojí, nebo ne. A nedělají to jen u drahých věcí. Dělají to pokaždé. Dám za čaj klidně i dvě stovky za konev. Jsou to dvě hodiny v práci. Ta konev krásného voňavého Darjeelingu za ty dvě hodiny kurva stojí… Japonské čaje už za to nestojí – nebo nestojí alespoň tak často jako ty čínské, veitnamské, indické a keňské.
Taky jsem nějakou tu dobu (cca 6 let) profesionálně zápasil v karate. Kumite. A to ještě ve chvíli, než se z toho stala prvotřídní sračka. Za tu dobu jsem poznal hodně lidí, kteří zasvětili svůj život cvičení. Nejen prostě sportu, ale celkově cvičení. Jsou to chodící mlátící mašiny. Tvrďáci, kteří utíkají pomoct, když někdo křičí. Polovina z nich je u policie nebo u vojáků. Vážím si jich. Upřímně, taky jsem k nim v jednu chvíli chtěl. Ale nakonec jsem nenastoupil. Bylo mi devatenáct a já chtěl kalit a kouřit vodnici a číst knihy a vařit čaj a vůbec jsem nechtěl dělat ty dospělácké píčoviny. Ale zpět k lidem, kteří zasvětili svůj život cvičení. Tento odstavec je óda na ně. Vážím si vás. Upřímně – je to oběť, která jen stěží najde porozumění u většiny obyvatel. Budeme po vás házet kameny nebo si z vás dělat srandu jen proto, že pár idiotů nepochopilo smysl cvičení a dělají vám ostudu. Co naděláte. Nic.
Ale tak dobře. Každý má nějaký styl. Někdo šopuje, někdo cestuje, někdo cvičí a jiný zase vyprcává. Ať už je vaším smyslem života cokoli, úplně cokoli, pevně věřím, že v tom vidíte naději, jak utéct z průměrné šedi a že prožíváte silné okamžiky jako náš žebrák ze začátku. Pevně věřím, že na to, co chcete, nemá vliv Nova ani Prima či ČT. Že na to nemá jako vliv vaše matka, která může za všechno – i za to, že znásilňujete malé holčičky. Pevně věřím, že ač je vaším smyslem života jakákoli blbost, tak ji prožíváte celým svým srdcem. Pevně věřím, že jste před zrcadlem člověkem, kterým chcete být. Alespoň většina z nás. Alespoň, prosím, většina z nás….