Ne. Já jsem celkem normální a neškodný úchyl. Mám sice hafec úchylek, ale ani jedna není nebezpečná nebo protizákonná.
Že jsem úchyl, jsem zjistil, když jsem studoval poslední ročník na střední. A dělal jsem zkoušky na vojenskou. Dělal jsem psychotesty, kde samo zkoušejí, jestli se k nim náhodou nehlásí úchylové či jinak labilní jedinci.
Prošel jsem. Těsně. Jak jinak. Asi není úplně dobré odpovídat slůvkem „určitě“ na otázky typu: „Pokud před sebou máte dvojbarevný dlaždičkovaný chodník, máte potřebu chodit jen po jedné barvě? A jste nervózní, když se vám to nepovede?“
Jasně. Řeknete si, tohle dělá každý – a ten, kdo to nedělá, tak to dělá do dnes. Ani hovno. Nedělá to každý a už vůbec to nedělají policisté a vojáci. Neměli by. Tedy mohou, ale nesmějí tak často. Neměli by tak často. Pojďme dál.
Moje nejzávažnější úchylka je, že potřebuji mít někoho po pravé ruce. Všichni přátelé to o mně vědí. Dělají mi naschvály. Sedají si tak, abych byl u pravé stěny a měl je po levici. Zkoušejí, jestli si na to vzpomenu, když někam jdeme. Hlavně Jirka. Je to peklo. Jednou jsem byl takhle na školicím víkendu a přišel jsem pozdě do třídy. Byla tam poslední volná židle. U stěny. U pravé! Jedna paní se na mě dívala trochu nešťastně, když jsem tam minutu stál a odmítal si sednout. Zeptala se mě, jestli něco nemá na hlavě. Tak jsem jí řekl, že mám úchylku, a že tu židli musím dát na druhou stranu. A že na hlavně nic nemá. Bylo to vtipné. Trochu trapné, ale co naděláte, když máte špatně židli. Musíte se k tomu postavit jako chlap a vyřešit to!
Musíte uznat, že je to neškodná úchylka. Stejně jako ta, že všude musím jít na řadu jako třetí. Nesnáším, když jdu jako druhý nebo čtvrtý. Násobky tří jsou taky docela dobrá volba. Pecka, pokud to je třikrát tři. To je snad ještě lepší než tři. Když jsem zápasil, tak jsem chtěl být buď první nebo třetí. Ono to taky znamená, že jste vyhráli zápas – ať už o třetí nebo o první místo. Druhé je nejhorší. Nesnáším druhá místa. Tři. Devět. Osmdesát jedna. To jsou dobrá čísla. Těmhle číslům věřím. Moje výplata musí obsahovat alespoň jednu trojku nebo trojky násobek.
Další neškodá úchylka, co? Asi tak jako ta, kdy musím každý tištěný nápis v duchu přejet a dělat, že ho píšu jedním tahem. Představuji si to jako olympijský sport. Jsem v tom napojování písmen fakt dobrý. Má to svoje pravidla. Můžete se vracet v nápise zpět, ale už nesmíte přejíždět tahem po jiném tahu. Čili můžete opisovat jen část písmen, a pak skákat zpět. Za každou chybu deset vteřin navíc. Nejdůležitější je rychlost a umělecký dojem. Boduje se jako při krasobruslení. Jsem v tom mistr světa. Fakt. Trénuji už přes patnáct let.
Taky dost neškodný, co?
Kamarádka má zase úchylku na ruce. Hrozně se jí líbí ruce. A má je potřebu ošmatlávat. Takže jí pořád ukazujeme ruce (my kluci). Máváme jí s ní před obličejem, protože tahle úchylka je sexy.
Taky neškodná.
Znám kluka, kterému nevadí bordel. Klidně i nějaká ta plíseň a tak. Prostě normálka ve studenském bytě. Ale kousek česneku! Ten taaaak smrdí! Těžko se to dá vydržet.
Ještě nikoho nezabil, tak asi taky neškodný.
Taky pokud mám divný pocit v puse, musím kousnout do bavlny. Do košile. Trička. Svetr taky ujde, když je alespoň z části bavlněný. Poznám umělou hmotu. S tou to nefunguje. Musí to být bavlna.
V autobuse mám tři oblíbená místa. Mám problém, když jsou zabraná. Je to předposlední místo a předpředposlední místo. Přítelkyně musí sedět vpravo a já musím být zároveň u okýnka. Ještě zkousnu to předpředpředposlední místo, ale to už raději to poslední místo. Všechno vlevo. V pravo jen předposlední nebo poslední místo – a to „v pravo“ znamená, že na pravé straně, ale bez okýnka. V letadle musím sedět u okýnka. Vždycky prosím letušky, aby nám dali místo v levé části letadla u okýnka. A nechci koukat na křídla. Jezdím často Student Agency, protože tam si svoje místo označím předem. Když už je zabrané, nestydím se jet vlakem. Ve vlaku mám rád kupé. U okýnka a vlevo. Musím mít kam si dát nožičku. Pokud si nemám kam dát nožičku, jsem značně nervózní. Teď si nemám kam dát nožičku a začínám být nervózní.
Musím mít u sebe pití. Nemusím pít. Musím ho mít u sebe. Když ho nemám u sebe, hned mám po deseti minutách žízeň.
Taky miluji, když si házím prázdnou krabičkou od sirek – je to můj další olympijský sport. Ležíte na zádech na zemi. Nesmíte je zvednout ze země, jinak je hod neplatný. A musíte hodit krabičkou sirek tak, aby se co nejvíce přiblížila ke stropu – ale aby se ho nedotkla – a pak ji chytit. Můžete i nohama, sevřit krkem, nechat spadnout na břicho… Jsem v tom tak dobrý, že mi stačí tři hody. Ne dva ani čtyři. Tři! hody v cizí místnosti, abych už podával solidní výkony.
Ano. Vím. Jsem úchyl.
A ano. Nestydím se za to.
Daniel Hrnčíř