Ne, že by nebylo fajn, ale tento předrsnělý způsob mi vadí. Je to umělé chování, které může být diamentrálně odlišné od chování člověka, jenž se setká s realitou. Můžu číst tvrdej časák a koukat u toho na kozy mladý holky, která o sobě píše, že chlap nesmí vypadat jako metrouš. A říkat si: „Jooo. Má pravdu, holka. Hned bych ji vojel, a že jako umím bušit!“
Ne, že bych se smál těmhle tvrdejm klukům. Občas mám potřebu si na něj hrát taky – hlavně když jedu na mašině. Ale tak „vo cuď po cuď“. Ok? Jde mi spíš o ty chvíle, kdy jste úplně střízliví a máte udělat něco, na co to chce mít koule.
Nemáme koule. Zdá se mi, že čím dál tím víc potřebujeme být ujišťováni, abychom se vůbec pohli z místa. Jako by za náma musela stát maminka a říkat nám, že všechno bude v pořádku. Že se nemáme bát udělat ten krok. Že si jako máme věřit. Že jakože fakt můžeme. Ale vopravdu!
Vymysleli jsme divná zaměstnání. Máme v nich pravomoce a stejně tak někdo nad námi má určité pravomoce. A tím se zbavujeme své zodpovědnosti. Možná je to dobré u armády, která musí fungovat jako stroj. Nesmí se zhroutit ani jedna součástka – i za cenu toho, že to bude malinko neefektivní. Dobře, ale život není armáda (já jsem u armády nebyl, tak omluvte, prosím, pokud se budu mýlit). V práci musí existovat hierarchie, ale jsem až nechutně rozčarovaný z toho, jak se za ni muži umí schovat. Na to já nemám pravomoc. Tohle nemůžu udělat. Tohle neumím. Nikdo mě nezaučil. Tohle jsem nikdy nedělal. Nemáme team leadera. A teamleader zase informace…
Kriste! Tak něco dělejme! A i když to posereme, tak to bude lepší než krčit rameny a se svěšenou hlavou, doma, večer, na misionáře. Nesnáším misionáře. Je to pro mne zcela neosobní poloha, která dává možnost to tedy nějak vykonat, aniž by to někoho urazilo.
A takhle se chováme pořád. Bojíme se, že někoho urazíme, že něco posereme, že něco nedokážeme. Ale co, bojíme. Já se toho bojím pořád, ale my ten strach nepřekonáme. Proč? Kriste! Co se může stát? Zemřeme? Nedostaneme výplatu? Nebo naopak dostaneme facku? Nebo – a to zcela nejspíše – nic. Nestane se zhola nic. Ředitel si jenom posteksne, že má blbý zaměstnance, holka nás s úsměvem odpálkuje, že už dávno přítele má, a to je všechno.
Takhle jsem byl před dvěma týdny na školení. Nebudu psát, od jaké firmy, ale bylo to prostě školení pro úspěšné, perspektivní a mladé lidi. Byli tam dva vocasové (ještě na škole, sa-mo-zřej-mě ekonomka). Plný svých načtených sraček z knih osobnostního rozvoje (Bohatý táta, chudý táta a jiné hodnotné bestsellery). Je až neuvěřitelné, jak v nás sílí pocit zadostiučinění, když o těch věcech jen mluvíme. Víte, když zvedáme ty ruce k výšinám a plácáme se po zádech. Vytváříme excelové tabulky o prodeji a máváme powerpointovými prezentacemi plnými nebezpečně vykradených myšlenek Platóna …. vytržených z kontextu.
Měli jsme na tom školení úkol. Jaký, vo to vůbec nejde. A povedl se cca na 50 %, protože jeden ten typan ze seberozvoje dělal „ředitele“. Po skončení jsem se ho před celou skupinou zeptal, co si myslí, že by se stalo, kdybychom to úplně posrali. Mluvili všichni kromě něho. Nakonec jsem mu musel tu zázračnou dopověď říct sám: hovno. Stalo by se naprosté hovno. Místo toho jsme jeli průměrnou show. Co není ani studený ani horký, ale vlažný, vyplivnu ze svých úst. Tak nějak to Bůh říká, přesně si to nepamatuji – Starý zákon jsem četl před x lety.
V životě jsem pokazil kvantum věcí a některé mi z toho přišly zatraceně důležité. A co se stalo. Nic. Vůbec nic. Evidentně to tak důležité nebylo. Dvakrát jsem přišel o data v počítači a … Slunce svítí (kupodivu) dál. Většina z nás nejsou jaderní inženýři, aby si museli hlídat záda před KGB. Prostě a jednoduše: svět se netočí kolem nás.
A tak se nás mužů chci zeptat, abych se vrátil jakože k úplně prvotní myšlence, proč na sebe ve chvílích strachu nasazujeme cizí tváře. Proč ve chvílích, kdy nám o něco jde, máme potřebu přetvářky a frajerství.
Omlouvám se, ale tohle nedokážu pochopit. Vždyť ten opravdový pocit ze života může přijít, až když si na nic nehraju, kdy prostě přiznám, že se bojím. Bojím se o to, že tu ženu nezískám, bojím se, že toho typana nepřeperu, bojím se o svoji práci…
Avšak já pevně věřím, že i hrdinové se báli, akorát ten strach překonali. A taky pevně věřím, že proto jsou hrdinové.
„Děkuji za bolest, jenž naučí mne chápat…
Děkuji. Děkuji.“
(K. Kryl).