Mám rád umění. Fakt. Umění je to, co mě láká při cestách. Možná to není to umění, které se líbí vám, ale i tak je to docela populární. Taky si rád myslím, že jsem vzdělaný – nemám vysokou školu, ale to mě od studia neodrazuje. Připadám si prostě hladový. Hladový po vzdělání, hladový po myšlenkách, hladový po vědění. Nacházel jsem si k tomu stavu zvláštní a dlouhotrvající cestu. Byla klikatá a často slepá. Na základce to byl Coelho, který píše výstřiky myšlenek do tmy… roztékají se líně po papíru a mnoho toho nezanechají…
No, nebudu zdržovat a přejdu k věci.
Tak nějak jsem vyrostl a určil si svoje hodnoty víceméně sám. Bez debat. Jenže… jenže… co když jsou ty hodnoty narušeny? A vytrvale podrývány? A co když stojej celé za hovno? A to úplně nejhorší, noční můra – co když stojej za hovno a jenom já to nevím? Ne nepodobné tomu, když víte, že ta holka dá všem, jen ne vám…
No, nebudu zdržovat a přejdu k věci.
Takže máme pochyby o tom, co se kolem nás děje. Volíme si lidi, aby za nás rozhodovali, aby nesli naše názory vpřed a většina z nich s námi nějakým nehezkým způsobem vymrdá – Čunek, Rath, Klaus, Zeman, Babiš, Bárta… takhle bychom mohli pokračovat v hitparádě dál. Máme názory, máme myšlenky (hlavně ty evropské) a víme, jak to na světě chodí…
No, nebudu zdržovat a přejdu k věci.
Když už jsme myšlenkově vyšťavený a kdejaká svině nás podvedla, přijde burgr v podobě pár vět, které nás zasytí stejně kvalitně, jako když se vracíme ve dvě ráno z tahu. Většinou mají ty věty kolem sebe kudrlinky a říkají se v saku s významným pokyvováním hlavy – jako když se na obrázku od Mekáče převaluje jejich snek za dvacku ták labužnicky a přitom ták vzdálen skutečnosti…
No, nebudu zdržovat a přejdu k věci.
Každý, úplně každý, v hloubi duše ví, že Ortel nemá nic společného s Krylem, který funguje jak magnetický trejdmark. Není to nástupce Landy, jež je možná magor, ale aspoň má pořádný koule. Nejsou to novodobí jezdci blaničtí, stejně jako není žádná posraná kavárna ve Vodičkově ulici. A stejně jako není kavárna, tak nejsou český redneks nebo rozhněvaný matky. Není nic z toho. Jsou to pózy pár debilních jedinců, kteří se tak maximálně počítají na tisíce…
No, nebudu zdržovat a přejdu na konec.
Jako nás nezasytí burgr za dvacku, nezasytí nás ani blející nenávist z úst zmrdečků. Žádný fastfood nikdy nikoho doopravdy nezasytí. A proto musíme jet dál. Musíme zvedat obrat vyřčených písmenek a roztáčet hvězdná kola. Musíme šovinisticky srát na ženy a ženy zase poslouchat svoji vnitřní bohyni a nechat se vojet ezo týpkem. Na rovinu se přiznám, že jsem vlastenec na baterky – pojmy bojovat za stát, národ, Evropu mi přijdou stejně debilní jako bojovat za město, ulici, barák, patro… byt. Nicméně proti nenávisti jsem brojil v patnácti (a byl to marný boj, protože jsem nebyl dospělý a to se nelibě nese – můžete dělat více méně hovno, sedět doma na gauči a přesto váš názor bude hodnotnější, když vám bude čtyřicet než dvacet, ale to jsem odbočil). Takže jsem brojil v patnácti, ve dvaceti, pětadvaceti a ani ve třiceti nehodlám přestat. Nikdy.
A závěrem posílám jednu písničku… proti zmrdům.