Než však přejdu k ústřední myšlence, chtě-nechtě budu muset nastínit základní pohled na účetnictví. Zároveň se omluvám všem, kterým teď seberu jejich čas, protože určitě vědí, o čem budu mluvit. Na majetek firmy lze koukat dvěma (elementárními) způsoby: jako na aktiva a jako na pasiva. Dívám-li se na majetek jako na aktivum, koukám se na něj: “co je to za majetek”. Respektive jdu skrz firmu a říkám: “Tohle je dlouhodobý hmotný majetek, tohle jsou akcie, peníze atd.” Nebo se na něj dívám jako na pasiva: “Čí ten majetek je.” Respektive jdu firmou a říkám: “Tohle je banky, tohle jsem do toho vložil já, tohle je dodavatelů, tohle jsem koupil ze zisku atd.” Aktiva a pasiva se rovnají. Jedná se o stejný majetek, jen se buď díváme na druh (aktiva), nebo na to, čí to je (pasiva). Ok, první lekce z účetnictví stačila.
Druhá lekce je z ekonomiky. A pak bude konec lekcí. Slibuji. A navíc bude tahle krátká. Je mnoho teorií o tom, kolik procent by s.r.o. (či jemu podobná forma podnikání jako je a.s., o.s., k.s., družstvo a určitě ještě něco – jen z toho výčtu dejte pryč živnost) mělo mít procent majetku financovaného vlastními zdroji (vl. kap., zisk) anebo cizími (banka, dodavatelé). My si určíme hodnotu 51 % vlastní a 49 % cizí. Proč? Tak to je asi jasný. O těsnosti této hranice nebudeme spekulovat nebo diskutovat, není to důležité.
V tuto chvíli upozorňuji, abychom se nevzdálili od tématu, že vy jako osoba, člověk, který dýchá, jí a kadí, není!, opakuji NENÍ S.R.O.čko!
Fajn, pokračujeme tedy dál. Takže optimum 51% ku 49% je dobré pro firmy. A teď! Pozor! Teď se nám firmy snaží říci, že toto optimum je vlastně vhodné i pro člověka. Co je vhodné pro firmu, je vhodné i pro člověka!? Ale proč ne… NE! Kriste! Prosím! Ne! A ještě jednou NE! Dejte si pozor, na tomhle fetu jede celá USA a pomalu se probouzí z rauše. Každý si majetek kupuje na splátky – vždyť je to tak krásné. Mít doma plazmovou televizi, ale dát za ni v tu chvíli jen méně peněz. A přitom vám říká pane. Těžko k nám přijde nějaký úředník z banky s tím, že část nám zafinancovala KB půjčkou, a že se jde podívat na Růžovku. Ani po nás nebude chtít, abychom mu vozili ráno děti do školy atd. Jenže ve skutečnosti tu věc máme půjčenou a je jedno zda-li z právního hlediska je to klasická půjčka, leasing, úvěr, kontokorent, hypotéka a dalších tisíc produktů. Každý má společnou jednu věc a to, že si vás zavazují k sobě.
S každým ukousnutým procentem našeho majetku, s každým zdrojem navíc, se stáváme otrokem společnosti, které dlužíme. A představa toho, že dokážeme být vychytralejší než banky, Homecredit, Cetelem, rychlé půjčky a jiné, je zcela směšná. Nejenže je to jeden versus lidé ve společnosti, které to živí, ale ani nemáme ty zdroje. Takže s každým ukousnutým procentem z našeho majetku ztrácíme procento svobody a velmi pomalu, ale jistě, se stáváme otroky. Ty vole krávo! Zcela dobrovolně. Jakože bez toho, aniž by nás někdo nutil. Páč od určité chvíle už musíme brát na splátky vše a vytloukat klín klínem. Jasně, že se lze uskromnit, ale kdo to kdy dokázal? A kdy to bylo snadné? A kolik životů musí člověk zničit, aby se vrátil do normálu?
Začíná to pomalu. Nejdříve auto – to přece potřebuje každý (tedy – minimálně posledních dvacet let) – páč i já pamatuju dobu, kdy auto bylo jedno v rodině a ne každá ho měla, ale což. Poté vlastní bydlení (hypotéka se vyplatí! – nízký úrok, ceny nemovitostí dolů nepůjdou… mno, mno, až budete po třech letech prodávat nemovitost zatíženou hypotékou, tak si o tom promluvíme znovu). Pak lednička (velká a speciálně úsporná – vestavěná – určitě nám vydrží tak deset let). Pak i televize (když už jsme v tom, a navíc je to oproti hypotéce už jen takový malý výdaj). A nakonec hákujeme jako svině. Každý měsíc za podprůměrnou mzdu, páč průměrná je někde nedostižně v řiti. RPSN nás válcuje jak lavina a náhlé malé problémy jsou těžkou komplikací ubíjejícího života. A nakonec osmdesát procent naší a manželčiny mzdy jde na tyhle sračky – po dobu třeba pěti let.
A pak je tu takový to, že banka nám nepůjčila skutečnou práci lidí – nenajala pět Větnamců, aby nám doma sešroubovali LCD TV. Dala nám jen pár nul na konto a zatížila nás naší skutečně vykonanou prací. Něco, co musíme opravdu dělat a přináší hodnoty (více či méně). Jenže když ty nuly navíc nevrátíme, tak si z nás udělá své vlastní otroky a práce člověka – ta skutečná ta real – je nejdražěí. A my pak bereme dvojtou šichtu a podnik, který má půjčeno u té samé banky si jen mne ruce, protože naše vyjednávací schopnosti jsou najednou v řiti.
S.r.o.čka krachují. I ta, kterým se dařilo. Prostě se rok nevyvede. Stačí jeden, ale může to být klidně i půlrok. Stoletá povodeň. Blbej požár. Špatná úroda. Nová konkurence. Idiotské rozhodnutí. Bůh ví. Prostě zkrachuje, ale když zkrachuje s.r.o.čko, zkrachuje nějaká nehmotná věc, něco, co neexistovalo, nechodilo. Takové zkrachovalé s.r.o.čko neuvidíte žebrat na ulici, ani vám ho za dvě stovky nepřeblafne…
Největší kapacity světa nejsou schopné předpovědět vývoj lidstva v horizontu dvaceti let. Pokud se někdo strefí, je to dost omylem. A jen proto, že někdo se z té masy lidí strefit prostě musí – pravděpodobnost je vysoká. Nemáme vesmírné stanice na Měsíci, New York nemá 35 mil. obyvatel (to nemá ani Mumbai), AIDS není 100% léčitelný, Japonsko neovládá svět…
Jasně, jsou to obrazy z minulosti, o kterých si myslíme, že už v té době byly přitažené za vlasy. Samotné předpovědi jsou spíše sonda do mentality lidí z let minulých, než obraz budoucnosti. Jenže po bitvě je každý generál, a pokud si někdo myslí, že dokáže svůj život naplánovat na pět zcela neomylných let, nebo jen s minimálními výkyvy, tak u mě má čokoládu a tenhle text můžete směle ignorovat a zadlužovat se klidně na 99 % svých příjmů. Páč chovat se jako s.r.o.čko je tak krásně sladce výhodné, dokud neuděláte tu chybu a nestanete se postupně otroky financování vlastního kapitálu (jenž v ten moment je pouze půjčený a co je komu do vašich zisků, když vaše cashflow je v prdeli). Pak můžete jen marně čekat, až vám vypadnou děti z vysoký, nebo až se k vám na Růžovku půjde kouknout exekutor.
Podstata financování podniku je v tom, že vám někdo jiný (většinou banka a dodavatelé) dává peníze na vaše podnikání. A v životě člověka jsou dodavatelé nahrazeni manželkou, rodiči, nebo třeba přáteli – jen ta banka tak nějak zůstává. A ta celkem ráda a ochotně půjčuje. Too big to fail. Ale člověk, muž či žena, člověk, který dýchá, je spíše too small to fall down. Celé je to jen o tom, že riziko, které podstupujeme tím, že se krátce zadlužíme, je jen větší než to, že o ty věci přijdeme. Ne zprvu. Ne hned. A možná se vetře až postupně. Ale pak se uhnízdí a my začneme pomalu pořizovat věci za cizí kapitál a s každým započatým procentem darujeme část svobody někomu jinému.
Ne! Tohle je nebezpečnější, než se zdá. Věci, které máme, jsou jen věcmi a nesmějí nám ohrozit náš rozpočet. Držet mobil za patnáct a dívat se na telku za třicet, a přitom se každý den bát vykradení, páč žiju ve čtvrti na kraji města, je přesně ten způsob, jak v sobě zabít svobodu.
Možná lze využít výhod cizího financování v osobním životě. Paradoxně kupovat na splátky ty věci, které si můžeme dovolit hned a na které je například nulové navýšení (doprovázené připojištěním frajeři). Něco, kde peníze za tu věc leží stranou a úročí se jinde. Ale buďme upřímní: na splátky v drtivé většině případů nekupujeme to, co můžeme mít hned, ale něco, co mooooc chceme, ale už bychom si museli dost odtrhnout od držky. A přesně v těchto případech se vkrádá myšlenka s.r.o.čka. Lidé nejsou S.R.O.ČKA! A pokud na to prostě nemám, tak je to blbý, ale holt bude má potřeba neuspokojená.
A teď se konečně dostáváme k závěru. Věřte mi, že většině společnostem bude jedno, že jste se stali jejich otroky, a že museli vynaložit nemalé prostředky, aby vás získali. Ono jeden otrok je vždy víc než deset spotřebičů, a pak musí stát hodně úsilí, krve, potu a slz rozmotání této spirály.