Máme to my nerdi totiž těžký. Hry na PC jsou stupidnější, aby měly šílené prodeje a bavily i nenáročného průměrného hráče. Vývoj AAA titulů pro PC prošel od „hard core“ pro úplně sebedestruktivní maniaky až po „user-friendly“ dneška, kde se zatím zastavil. Takže pokud chce být člověk nerd na poli paření počítačových her, musí zůstat zasekán na přelomu století. A hrát jednu gamesku tisickrát omrzí každého.
Pak tu jsou ještě ty deskový hry. Ty jsou rozhodně víc nerd než PC, které kliká i támhle blondýna u přítele doma. Ale už se na vás lidi taky nedívají divně, když jim řeknete, že jezdíte na festival deskových her. Dřív to byla zábava uhrovatých kluků se zpocenýma rukama, kteří dělají turnaj v Dostizích a sázkách … a ti víc nerd v té zahraniční hře Monopoly. Jenže dnes má doma každý Česko nebo Times Up či obdobnou variantu na podobné téma, a tak i představa skupinky uhrovatých kluků, kteří se červenají, jen když se jich holka zeptá, kolik je hodin, je dnes už pasé.
Taky na největším festivalu deskových, karetních, wargamingových a jiných her je kvantum holek, co nám kurví naši reputaci. A nejen holek. Chlastu, drog a sexu – to aby to bylo o něco víc průměrné a jezdili tam i normální lidi. Ať už to normální znamená cokoli. Má tam být jen jedna slečna narvaná v latexu podle své oblíbené komixové knihy a my nerdi máme obdivovat kostým a ne kozy. Bohužel…
Ale tak dobře. Co se dá dělat. Ono dříve nerdské fantasy se dnes stalo normou, a teď jsou nejnavštěvovanější ty filmy, co o fantasy byť jen letmo zavadí. Sci-fi se nám nějak pokurvilo taky. Jsem odkojený na Herbertovi, Asimovovi, Clarkovi, Dickovi a dalších. Jenže teď je to ta vlna, která jede jako tím světem a pět ze šesti filmů jsou buď fantasy nebo sci-fi. A žádné pecky. Vykradené myšlenky od Dicka. Nejčastěji.
Dobře. Dobře. Vím, že hry a filmy produkují nějaké společnosti a ty jsou financovány distributory a tak. Takže, co dřív byla „nerd záležitost“, dnes dělá dobrý prachy. A co dělá dobrý prachy, musí být co možná nejvíc meinstream. Nic se nedá dělat. V hledáčku je teď sci-fi, fantasy a hry. Nejlépe sci-fi PC hry. Pomalu snad ani jiné nevychází.
Dobře, ale jako správného nerda mě opravdu baví fakt divné věci. Nebo alespoň věci, které divné bývávaly. Psaní. Četba knih. HTML. Airsoft, který dřív provozovali jen klučíci, co si hráli na vojnu, kterou nikdy nepoznali. A taky LARPy. LARP je ve skutečnosti to, o čem dnes chci psát. LARP, to je takový nerdovo gró. Je to hraní divadla pouze pro sebe a ostatní spoluhráče. Nejde vyhrát. Většinou. Pokud cílem není někoho zmlátit. Je to opravdu divná, divná, divná zábava, která se velmi složitě popisuje. Je to rozhodně něco, na co nechcete balit náhodnou holku v baru. A doteď ji na hlášku: „Čus, já dělám LARP“ asi nezbalíte. Naštěstí. I když máme tu ty pokusy. Dnes je nějak v módě vypadat jako nerd.
Nicméně LARP (Live Action Role Play) je druh zábavy, který se ještě nestal popkulturní. Možná za to může představa uhrovatých kluků v podomácku spíchnuté pláštěnce, jak se honí po lese a mlátí se klacky stlučenými do pochybného meče. Nicméně v předchozích odstavcích jsem upozornil na to, že i tato představa nemusí být věčná. Taky tu máme ty team-buildingy, které se snaží tvářit, že jsou něco víc. Že jako mají přesah do normálního života. Říká se tomu bleed. Musíme tu češtinu kurvit za každou cenu. Nicméně díky Pánu prstenů a jiným fantasy už ani to pobíhání po lese není tak divný. Komorní dramata, která jsou možná nejoblíbenější, už minimálně neznějí tak asexuálně a sci-fi pokusy jsou vlastně v módě.
Člověk by se mohl bát, že i ty LARPy budou víc a víc in, aby to hrál každý. Rozumíte. Nejdříve pěkně pomalu vzít něco, co chybí na trhu, a pak přesvědčit co nejvíce lidí, aby si to taky vyzkoušeli. Od team-buildingu je jen krůček k zážitkovým agenturám a od zážitkovek jen krůček k LARPům. Abyste mi špatně nerozuměli – mě nevadí, že lidi mají rádi více sci-fi. Mě vadí, že sci-fi se více přizpůsobuje lidem. Aby scénárista předal myšlenku, musí do filmu narvat pjů-pjů výstřely z plasmové pistole. Kde jsou ty tříhodinové opusy Tarkovskiho? Kde je Vesmírná Odyssea? V prdeli.
Avšak zpět k LARPům. Tedy, stává se, že jsou víc a víc pro lidi, a tudíž víc a víc jednodušší. Dřív jste potřebovali kostým. Díky. Umím šít. Trochu zručnosti při výrobě kopí či píky. Díky, umím zatlouct hřebík. Teď jsou víc user-friendly. Jsme zhýčkaní. I my LARPáci. Jenže před týdnem se mi stalo něco neskutečného. Prožil jsem zážitek, který byl více skutečný. Tak skutečný. Nikdo, kdo tam nebyl, nevěřil by tomu (nerdi poznají úryvek z písně).
Nechci jí dát přízvisko larp, protože bych ji snad larpem ani nenazval.
Naprosto mě rozsekala. Jmenovala se Dance Macabre a celá hra se odehrávala v tichosti, kdy si postavy mezi sebou příběh a emoce vyměňovaly pomocí tanga argentina. Je to nerdský. A je to sexy. Doteď jsem fascinován tím, jak to vypadá.
A já jsem zatraceně velkej nerd. Takže taneční pro mě byly peklo. Holky se mi vyhýbaly a já se jenom utěšoval tím, že až v pátek přijedu za milou, tak to ze mě všechno spadne. Jenže to, co jsem prožil na oné nerdské akci, bylo naprosto mimo všechny hranice. Pochopte, několik vyděšených kluků se zpocenýma rukama se lepí hrudníkem na kozy cizí slečně, které chtějí sdělit pomocí dynamiky kroků, že ji milují. A ona jim to oplácí. Stehno na stehně. Beze slov. Bez zbytečného balastu tam okolo. Žádné hraní. Žádná virtuální realita. Normální drsná nerdská záležitost. Tedy, když se odprostíte od toho, že jde pořád o tanec a ne box.
Abych pravdu řekl, ani nevím, co mě přimnělo, abych mé milé řekl: „Ok, kotě, jedem. Sice jsem v tanečních prožíval peklo. Sice nepoznám rytmus polky od valčíku a vlastně ani nevím, jak se má správně držet žena, ale cajk. Dáme si to.“ Jasně. Jasně. Byl jsem vyděšený jak malý dítě. Normálně jsem chtěl v polovině utéct. Slzy na krajíčku, že parketu hubu nerozbijete.
Zůstal jsem. A byl to ten nejlepší zážitek v mém životě. Miluji, když mi buší srdce, emoce se valí do hlavy, ztěžka dýchám a každá další chvíle je nejistá jak vteřina na mé Kawasaki.
Zůstal jsem a můj malý nerd ve mně prožil ten nejkrásnější zážitek na světě.
Ano. Jsem nerd. Musím být…