A ne! Nebojte, nemyslím si, že ti Indové nejsou materiálně na výši. Myslím si o Indech spoustu věcí a rozhodně většina z nich není hezká. Za ten měsíc se pohádám jako tady v Čechách za celý rok. Nesnáším ty ezoterický krávy, které si jezdí do Indie „odfrknout“ a načerpat duchovno. Duchovno je v Indii silný business. Mohl bych vám vyprávět, jak jsme na sebe s bráhmanem řvali, že si rozbijeme držku, když jsme seděli vedle posvátného jezera. Jak jsem křičel v uličce plné muslimů, že za obětiny nezaplatím. Že téměř pokaždé skončím u nějakého policisty, protože mám problém. Křičím, nadávám, hádám se, snažím se udržet finance na uzdě a neposrat se…
A tak v těchto chvílích jsou najednou mé malé problémy v ČR jen dalšími malými problémy v ČR. Nic důležitého. Zaměstnanec, který si nemůže dovolit koupit nový iphon, je směšný, stejně jako exekuce na deset tisíc člověka, který má doma foťáky za sto. Není práce! Není práce! Křičíme z plna hrdla a přitom si kupujeme třetí tablet a žereme sračky z TESCA.
Indové jsou agresivní, jsou to podvodníci, jsou přímočaří a jsou to nejlepší lháři na světě. Jsou schopní vás přesvědčit, že v lednu mají čerstvý darjeeling, že je to skutečně 20km vzdálené, že do toho chrámu nesmíte, že se platí bakšiš, že je hotel plný. Téměř veškeré služby pro turisty stojí za hovno a je lepší si to všechno zařídit sám….
A přesto všechno tu zemi miluji. Miluji Delhi a Mumbai a Benáres (Váranasí). Miluji, když jen tak sedím na ulici a piji místní čaj… v šest ráno od člověka, který se na mě usmívá. A nejde mu o nic jiného než mi prodat další šálek lahodného čaje. Miluji čaj. Miluji, když jedu ve vlaku se špatným ticketem a místní nám uvolní sedadlo, abychom mohli pohodlně sedět…
Je mi smutno na letišti Václava Havla, když přilétám do Čech. Je mi smutno z těch kožených tváří, které nosí brýle od já nevím koho, znám jenom Armányho a ten asi dělá košile. Je mi smutno, když vidím, jak si lidé kupují další a další věci, které si vystaví na poličce, hlavně aby se jim nic nestalo. A ne, není to jen konzum. Je to stav mysli. Je mi smutno, když pak vidím dva malé nahaté učmouděné kluky, jak lepí falešné cedulky na oblečení.
Občas fotím. Jen tak pro zábavu. Nikdy jsem neuvažoval, že bych se tím živil. A tak si jdu ulicí vedle restaurace a sedí tam Ind. A sám mě zavolá, abych si ho vyfotil. Ind, co dvacet let vstává v šest a v deset chodí spát, aby dělal ty výborné placky. A usměje se. Usměje se na debilního Evropana, co má příjem desetkrát větší než on za menší práci, a jenž ho má potřebu vyfotit. A pak zavolá své tři děti do dvanácti let, …. kteří tam uklízejí…
Chápu, že lidé berou drogy a chtějí utéct z této reality. Nechápu, proč jsme si to takhle zařídili a už vůbec nedokáži pochopit, že nám to vyhovuje. Vždyť cestování otevírá oči. Už J. A. Komenský psal o tom, že část života se musí učit, část cestovat a část pracovat. Jan Ámos Komenský! Tisíc let zpět. Tisíc let staré moudro… tisíc let a my se na něj vykašlali. A pro co? Pro novou televizi. Pro Růžovku? Pro jiný debilní pořad na Nově.
Ano. Ano. Cestování něco stojí a já neměl moc peníze. Teď jich nemám nějak přehršel, ale asi bych mohl cestovat téměř do kterékoli země. A tak jsem si vybral Indii. Pokud se snažíte, tak náklady na den pro dva mohou být 500,-. A to i s cestou, ubytováním, jídlem a prohlídkou památek. Vlastně pětikilo byl náš úplně nejvíc první rozpočet. Vlak vás doveze téměř z jednoho konce země na druhý v přepočtu za tři kila. Pokoj vás vyjde na dvě stovky, jídlo na kilo památky většinou zdarma (pokud nejste v turisticky vyhledávané oblasti, kde si na vstupném vláda mastí kapsu…). Chce to jenom trochu hádek, stresu a nebýt líný…
Jsme omezení, ale ne víc než kdokoli jiný. Rozhodně jsme férovější než Indové. Kdo tam nebyl a nezažil tu pouliční mafii, ten neví. Jdete po ulici a někdo vám naschvál zasviní boty. Pak přiběhne druhý Ind a začne vám je čistit, řekne si o nesmyslnou částku, nezaplatíte a hle je tu další Ind, který řekne: „To je ale nesmyslná částka, polovina je normální.“ Polovina je pořád nesmyslná částka a tak to jde dál a dál. A podobných příkladů jsem plný jak slunečnice semene.
V Mumbai a hlavně v jedné čtvrti (u Gate of India, kde se pluje k ostrovu Elephanta) je přehršel turistů, ale těch ezoterických. Holka v sárí a kluk v muslimské haleně. Drží se za ruce. Místní se smějí nebo pláčou, ti chytřejší je okrádají, protože poznají hloupého turistu. A vám to dělá jen problémy. Indové berou svátost „vo cuď po cuď“ – pokud jim kráva brání v přejezdu, tak ji prostě posunou. Chlastají, ne moc, ale chlastají, hulí hašiš, trávu a šukaj děvky. Perou prádlo, smějí se, rádi si povídají a fotí, žijí ve slumech s televizí a vaří. Jo, a hrají ten svůj kriket…
A přitom je tak smutné, jak omezené možnosti mají a jak moc se je naučili využívat. Až to vypadá tak, že čím omezenější možnosti člověk má, tím víc se je snaží užít. Většina z nás žije v malém kamrlíku, čumí na televizi nebo hraje PC hry od rána do večera. Já vím, není nic černobílé. Je to lehké vykládat takhle bez závazků „jeďte na rok cestovat“. Je to lehké. Ale co má kriste dělat rodina na Vysočině, která se musí zadlužit, aby koupila dřevo na zimu?! Nejde generalizovat. Zase se upřímně musíme vysrat na politickou korektnost. To, že většina z nás sedí doma na prdeli a čumí na Růžovku, je prostě fakt, už jen proto, že se Nově vyplatí ji vysílat. Hotovo, konec keců. Kdyby někdo položil možnost, buď Růžovka nebo cestování, tak se bojím toho, co by si většina lidí zvolila. A ne, nemám nic proti Růžovce, ale jiný pořad prostě neznám.
Víte, nepřestává mě fascinovat, jak se věty typu: „Nemám čas. Mám moc práce. Nestíhám. To si nemohu dovolit kvůli: práci, manželce, dětem, rodičům, psu, baráku, kopretinám…“ používají jako univerzální výmluvy. A ještě více mě fascinuje, že je ostatní berou jako plnohodnotnou odpověď.
Je smutné, kolik věcí můžeme dělat … a kolik jich doopravdy děláme.